Heda Gablerová

Henrik Ibsen

Úzkost a agrese jsou dvě strany jedné mince.

překlad František Fröhlichúprava Lukáš Jeníček, autor textů Lucie Cingálková, režie a dramaturgie Lukáš Jeníček, produkce Lukáš Jeníček, kostýmy kolektiv, scéna Lukáš Jeníček, hudební nastudování Lucie Cingálková, choreografie Klára Dolejší, pohybová spolupráce Lukáš Jeníček

Hrají Klára Dolejší, Denis Novotný, Ivan Špaček, Anna Vitnerová, Eliška Svobodová, Lukáš Jeníček a Lucie Cingálková.

Strhující studie sebedestrukce člověka, který fascinuje a zároveň ničí všechny kolem. Žádá vše a sám není ochoten nic dát.

Pocity prázdnoty a zbytečnosti. Doba, která nemá jasný smysl. Jedna neklasická hrdinka.

Průměrná délka představení jsou dvě a půl hodiny, včetně přestávky.

Vhodné pro děti od desíti let. 

Představení doprovází na klavír Lucie Cingálková.

Na realizaci představení přispěli dobročinní přispěvatelé a patroni Erika Šímová, Simona Jeníčková, Zuzana Arazim Dolejší, Pavel Arazim, Jana Podlešáková, Jan Horný, Ludmila Svobodová, Martin Svoboda, Michal Špaček, Martina Cingálková, Petr Rajgl, Tereza Hospodářská, Jiřina Kinkalová, Bohuslava Chytrá, Miluše Růžičková, Veronika Holečková, Šárka Preissová, Ludmila Polášková a Oldřich Polášek.

HENRIK IBSEN

NORSKÝ DRAMATIK A BÁSNÍK

Henrik Ibsen (1828-1906) napsal celkem dvacet pět her, z nichž dvanáct posledních mu zajistilo významné, zlomově důležité místo v dějinách dramatu a divadla: Opory společnosti (1877), Nora (1878), Nepřítel lidu (1882), Divoká kachna (1884), Když my mrtví procitáme (1899) a další. Ibsen stvořil nový typ dramatu – reformoval jeho podobu. Odstranil vše teatrálně nepravděpodobné a postavy učinil psychologicky věrohodnějšími. Povaha a jednání postav je obvykle podmíněno prostředím a dědičností, která je determinuje. Samotné dění je pak důsledkem událostí z minulosti, které v průběhu dramatu vyplouvají na povrch a vyžadují odpověď. Vrcholná dramata odkazují na antickou tradici divadla, která se vyznačuje sevřeností příběhu a jednotou místa, času a děje. Přesto je Ibsenova tvorba velmi inovativní, třeba po stránce jazykové.

Ibsen bývá označován za zakladatele realismu, ale silná je v jeho dramatech také rovina symbolická. Cit pro témata, která neúmyslně hýbala dobou, je jedinečný. Ibsenova tvorba zneklidňovala, ba i pobuřovala, trvale a produktivně. Vliv jednoho z největších dramatiků 19. a 20. století je nejen v Norsku, ale i po celém světě, nezpochybnitelný.

HEDA GABLEROVÁ

DALŠÍ IBSENŮV SKANDÁL

Heda Gablerová vyšla 16. prosince 1890 a stejně jako většina Ibsenových her způsobila skandál, který podporoval velký zájem v Norsku i v zahraničí. Drama otevřelo mnohá tabuizovaná témata, s nimiž si mnozí kritici i čtenáři (a později i diváci) nevěděli rady. V lednu 1891 měla hra premiéru v Mnichově a brzy po ní následovaly premiéry v Helsinkách, Berlíně, Stockholmu a Christianii. 

Heda Gablerová je po Noře Helmerové z Domečku pro panenky (1878) další dravou hrdinkou, kterou Ibsenova dramatická paleta nabízí. Ženské postavy dramatika vždy fascinovaly, a zvláště pak inklinoval k hrdinkám temným, které se vymykaly stereotypu. Dcera generála Gablera byla zvyklá na život na vyšší úrovni, než jaký je jí nyní schopen nabídnout její nepraktický manžel Jorgen. Sama je ovšem produktem doby a na svém manželovi je zcela ekonomicky závislá. Očekává se od ní, že bude ozdobou svého muže a rodit mu děti. Heda se ve svém společenském postavení nemůže realizovat, ale uvědomuje si, že schopnost manipulovat jí může přinést alespoň nějaké povyražení. Má ovšem ještě jeden problém, který se odstranit nedá – otěhotněla. Hedina frustrace pramení z toho, že dobře ví, co ji čeká. Nalinkovaný, nudný život ženy v lehce nadprůměrné měšťanské domácnosti. Heda Gablerová představuje chladnou duši, která nezná lásku, a hra jako taková nabízí ponor do lidského nitra, kde není místo pro žádné světlo. Neschopnost radovat se ze života a všudypřítomná nuda jsou zdrojem těch nejhorších hříchů.